Přesto v dospělosti, kdykoliv něco nechceme, jsme buď ochotni sami sebe přesvědčit a danou věc udělat, nebo si vymyslet uvěřitelnou výmluvu. Obáváme se vyjádřit nesouhlas z různých důvodů. V práci je to ze strachu o místo, ve vztahu z obavy ze ztráty partnera. Když po nás něco chce naše dítě, a stále to opakuje dokola, většinou povolíme. Nechceme být těmi "špatnými", kteří všechno zakazují.
.
A tak jsme si vypracovali dokonalé strategie, jak vyjádřit svůj nesouhlas a přitom zůstat v jistotě. Na oslavu nemůžeme, protože musíme pracovat, případně někam jedeme. Nechceme, aby si daný člověk o nás myslel něco nepěkného. Obáváme se, že by to mohlo mít následky.
Tato schémata ale nejsou ničím jiným než převzatými zvyky. Toto jednání nám bylo předáno, a tak ho používáme. To ale neznamená, že je to pro nás to nejlepší. Člověk, který se chce vyvíjet (a kdo by chtěl zůstávat na místě?), nutně potřebuje překonat tyto zbytečné obavy. Potřebuje cítit se jistý sám sebou a ne se zabývat tím, co si o něm myslí někdo jiný. Druzí lidé jsou příliš zaneprázdněni tím, co si myslí, že si o nich myslíme my.
To, že nechceme říci napřímo ne, má na nás i další negativní následky. Po takových vymlouvacích lžích máme pocit viny. Víme, že jsme lhali, jen abychom se z něčeho vyvlíkli.
V dnešní době, kdy stále víc lidí zjišťuje, že stará schémata nefungují, si začínáme uvědomovat spojitosti mezi nimi. Uvědomujeme si, že jedna lež vede k další a ta k další. Cítíme, že vina patří k negativním emocím, kterých je nejlépe se vyvarovat.
Nebojme se být sami sebou. Nebojme se vyjádřit, kdo jsme. Pokud nás ostatní přijmou i tak, znamená to, že nás mají rádi takové, jací jsme. Pokud nás odmítnou, taky dobře. Alespoň víme, na čem jsme.
Jolana Dominguez
www.nova-cesta.com
