čtvrtek 15. března 2012

Žij tak, jako by tento den byl tvým posledním

Na vědomou duchovní cestu jsem se vypala poté, co mi odešel milovaný člen rodiny. Bylo mi 15 a já nechápala, proč musel odejít. Kladla jsem si spoustu otázek a celý život hledala odpovědi.
Na své cestě jsem potkávala zajímavé lidi, kteří ke mě přicházeli vždy v ten pravý okamžik. Tenkrát jsem si myslela, že jsou to náhody, ale dnes už vím, že náhody NEEXISTUJÍ. Všechno, co se nám v životě přihodilo, co se děje teď a jakou budeme mít budoucnost, to vše si vytváříme sami.
Tuto pro mě průkopnickou myšlenku jsem přijala za svou po opravdu dlouholeté, strastiplné cestě. Mé otázky stále přicházely, ale odpovědi byly komplikované, ne vždy jsem z nich měla pocit, že je to to pravé ořechové.
V posledních několika letech jsem cítila, že nadešel ten pravý čas k transformaci. Pochopila jsem, že je čas připustit aspoň sama sobě, že za vše zlé i dobré nemůže nikdo zvenčí. Že nemá cenu obviňovat rodiče, systém, politiky, školu, přátele, nepřátele. Přišla jsem na to, že obviňováním ostatních z vlastního neúspěchu se ještě víc vzdaluju od svého cíle. (Mým cílem bylo nalezení smyslu života a klid v duši.)

Jako malá jsem bývala baculatá a  už od školky si ze mě spolužáci utahovali. Jak jsem rostla, posměch rostl taky. Doma mi říkali nejez nebo budeš tlustá a škaredá. Protože jsem tlustá byla, logicky jsem se cítila škaredá. Měla jsem hodně přezdívek, ale ani jedna se mi nelíbila. Nejen, že jsem byla trochu tlustá (když se na to dívám dnes jako matka, byla jsem o něco silnější než vrstevníci, ale žádný extrém, myslím, že se tomu říká plnoštíhlá), ale taky jsem byla jiná. Nebavilo mě to, co bavívalo mé vrstevníky. Vždycky mě přitahovala příroda, chodila jsem ráda do lesa, milovala jsem zvířata a nebavilo mě tlachání holek o módě a šminkách. V pubertě jsem ztratila jediného člověka (o kterém jsem si v té době myslela že je jen jediný), který mě miloval. Do dospělého života jsem vstoupila jako kompletně zamindrákovaná bytost.
Už v té době jsem cítila, že něco není v pořádku a přitáhla jsem si k sobě člověka, který napravil mé sebevědomí. Měl mě rád takovou jaká jsem, nikdy mu nevadily kila navíc, má tvář se mu líbila a má zvláštnost a zájem o duchovno ho přitahovaly. To byl můj první velký krok k uvědomnění si, že to nejsou lidé okolo, kdo vytváří můj názor, ale že jsem to jen já sama.

Za ty roky jsem krůček po krůčku došla až tam, kde se nacházím dnes. Vím, že mám kus cesty za sebou, ale stále zbývá dost podstatný kus přede mnou. Každé ráno vstávám s dobrou náladou a uvědomněním si, že dnes bude krásný den :)

Vezměte svůj osud do svých rukou. Nedejte na slova druhých. Jste to vy,  kdo utváří vaši realitu a jen vy ji můžete změnit, pokud se vám nelíbí. To, jak jste se měli, byl jen výsledek vašich minulých myšlenek a pocitů. To jak se cítíte teď utváří vaši budoucnost. Chcete-li krásnou optimistickou budoucnost, buďte i vy optimističtí, prožívejte každý přítomný okamžik. Vychutnávejte si krásy světa, kochejte se nádherou okolo sebe. Zkuste si každý den najít alespoň pár maličkostí, které vám zlepší náladu. Usmívejte se na svět okolo vás a ten úsměv se vás 1000x vrátí :)

Jolana Dominguez
www.nova-cesta.com

foto: www.morguefile.com

Facebook

Počet zobrazení Duhový svět